Ivo Toman - můj životní příběh

podělte se s námi o váš životní příběh
Odpovědět
ivotoman
Příspěvky: 1
Registrován: čtv 18. lis 2010 18:16:20

Ivo Toman - můj životní příběh

Příspěvek od ivotoman » čtv 02. pro 2010 10:37:44

Můj příběh: z knihy Uspěšná sebemanipulace

Narodil jsem se s Touretteovým syndromem. To znamená, že mám viditelné i slyšitelné tiky. Stále vědomě dělám grimasy. Křivím se na celém těle. Nejvíce tiků mám v obličeji a v rukách. A když mám být potichu, tak funím, chrochtám nebo popotahuji a smrkám. Přitom nemám rýmu. Nechtěli byste vedle mě sedět v divadle.

Pokud mám být v klidu, musím něčím hýbat. Dělám prostě to, co je nejméně vhodné nebo co se nesmí. Pokud mám být zticha, vydávám nevhodné zvuky. Navíc mám velké nutkání používat vulgární slova, což je také projevem tohoto onemocnění.

Jedu-li autem a svítí rezerva, tak nohou prostě kopu do pedálu plynu. Komické? Jistě, pokud tím netrpíte zrovna vy.
V šesti letech jsem navíc ještě dostal meningitidu. Měl jsem štěstí, přežil jsem, ale tiky se mi ještě zhoršily.

Ve škole mě to nebavilo, protože se mi spolužáci smáli. Měl jsem ohromné mindráky. Za ty své pohyby jsem se strašně styděl a chtěl jsem se schovat. Ale musel jsem sedět v první lavici přímo před učitelkou. Z jedné strany se na mě dívala ona a z druhé strany celá třída. To byly kruté stresy.

Od dětství jsem byl hodně nesnášenlivý. Každému jsem musel dokazovat, že se mýlí. Každého jsem přesvědčoval o své pravdě. A to i tehdy, když o to vůbec nestáli. A pokud jiní chtěli hovořit, já je nechtěl poslouchat. Bylo to důsledkem mého sníženého sebevědomí, které jsem si nahrazoval tím, že jsem se snažil působit přehnaně sebejistě.

V učení jsem samozřejmě nevynikal a rozhodně jsem nebyl ani hodné dítě. Ve škole jsem vyrušoval. S nikým jsem se nesnesl. Všem jsem nadával a na každém jsem něco špatného našel. V podstatě jsem stále někoho za něco obviňoval (za své postižení). Chtěl jsem prosadit svůj názor, ale spolužáků bylo víc, a tak svůj názor samozřejmě prosadili vždy oni, někdy i ručně.

A proto jsem si nejraději sám četl. Mým světem byly knihy, ke kterým jsem utíkal, jak jen to šlo. Četl jsem všechno, k čemu jsem se dostal. Pamatuji se, že jsem přehltal i atlas zvířat, kde jsem přečetl opravdu každý druh, který tam byl popsán.

Navíc jsem dysgrafik. Neumím čitelně psát a sám po sobě často nepřečtu to, co jsem napsal. Učitelka mě posílala do zvláštní školy. Naštěstí se jí to nepovedlo a naštěstí ji vyměnili.

Pak nás začal učit starý učitel, který už byl v důchodu. Všiml si, že na některé otázky znám odpověď jen já. Bylo to vesměs z těch oblastí, které nebyly v osnovách. On mi poradil, ať si začnu číst i učebnice. Ať se je neučím, ale když nebudu mít co číst, tak ať si je jen přečtu. Do té doby mě každý ve škole nutil učit se, ale on mi řekl, že se nemusím učit, že jsem dost chytrý, ať si jen čtu. A začal mě veřejně chválit. Dodnes nezapomenu na ty pocity, které jsem zažíval, když já, který jsem byl ve škole všem jen pro pobavení, jsem byl přede všemi pochválený. Bohužel už nikdy tomuto starému učiteli nebudu moci poděkovat.

On mi říkal:
"Ivošu, já vím, že ty nikdy nebudeš umět to dlouhé a krátké "i", ale až přečteš to, co teď doma čteš, přečti si i ten dějepis. To je zajímavé."
Já jsem další den věděl, kdo, kdy a koho zavraždil. On mi to totiž podal zajímavě.

Pak mi řekl:
"Přečti si i tu češtinu. Alespoň o těch spisovatelích. Jeden byl řezník a další se jmenoval úplně jinak, než se ho učíme. To tě bude bavit."
A já následující den věděl, kdo byl ten řezník a co napsal. Takto jsem si zača1 zlepšovat známky. V diktátech jsem dále ztrácel, ale na znalostech faktů vydělával. To mi zůstalo dodnes. Snažím se mít lepší fakta než ostatní.

Starý pan učitel Remeš mi dal mé první lekce z psychologie. On chtěl, abych něco udělal, ale nerozkázal mi to. Ani mi nenadával.

Přivedl mě na to tím, že mi jen ukazoval, co se mi bude líbit.

Začal jsem se lépe učit. Šel jsem na střední a potom na vysokou školu. A přišel další problém. Myslel jsem si, že kvůli mým tikům mě žádná holka nebude chtít. Byl jsem tak zamindrákovaný, že do svých devatenácti let jsem nebyl schopen pozvat žádnou holku na rande. Byl jsem přesvědčený, že takového blba žádná chtít nebude. Když jsem byl v autobuse, měl jsem pocit, že se všichni dívají jen na mě, aby viděli, co zrovna dělám.

A tak jsem začal pít. Od 14 let jsem otci začal krást alkohol. Abych všem dokázal, že jsem "silná osobnost", dělal jsem výtržnosti. Takto jsem řešil své problémy.

Vysoká škola ve Zvolenu mi ale změnila život. Poznal jsem tam jiný svět, jinou kastu lidí. Poznal jsem myšlenky a knihy o osobním rozvoji. A poznal jsem také jiné a jinak postižené lidi. Viděl jsem i lidi, kterým nic nechybělo. Byli dokonce hodně chytří, a přesto je ze školy vyhodili nebo to sami vzdali. Viděl jsem lidi, kteří byli hloupější než ti neúspěšní, a přesto školu dokončili. Často jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Jaké je tajemství úspěchu? Je na to nějaký vzorec? A pokud ano, proč se tím už lidé neřídí. Vědomostí na to máme dost. Vždyť ještě než jsem se narodil, lidé už létali do vesmíru.

Pomalu jsem začal tušit, že to moje postižení není tak důležité jako můj osobní postoj ke svému postižení.
Postoj k sobě samému. To je to, co mě začalo stále více zajímat. Je možné, aby lidé s velkými zdravotními problémy mohli být šťastní? Mohou být i úspěšní?

A jak je na druhé straně možné, že lidé na první pohled se všemi předpoklady k úspěchu a ke štěstí přesto šťastní a úspěšní nejsou?

Na vysoké škole jsem se věnoval potápění. Tím jsem si i přivydělával. Jako student jsem měl za komunistů asi 3 000 korun měsíčně. To bylo na tehdejší dobu hodně. Vše jsem propil.

Tehdy mi dva lidé úplně změnili život. Jeden z mých spolužáků jako malý kluk hodil do kamen acetonové lepidlo Kanagom a chtěl se podívat, jak bude hořet. Za pár vteřin měl to hořící lepidlo na tváři. A do těch jizev dostal hrozné akné. Ve dvaceti letech už skoro neměl vlasy. Možná si dovedete představit, jak ten člověk vypadal. Byl nejšerednější z nás.
Bylo tam asi 1 000 studentů - 920 mužů, zbytek ženy. On byl nejškaredější z nás, jednu si vybral a sbalil ji. Časem jsem se s ním spřátelil. On mi jasně ukázal cestu, že vůbec není důležité, jak kdo vypadá. Ale důležitý je postoj člověka. Jak se člověk staví k věcem, které ho obklopují. Jak se dívá na život a jeho zákonitosti, tak se budou odehrávat události kolem něj.

A ten skvělý člověk mi jednou řekl:
"Ty jsi ale blbec! Podívej se na můj ksicht a já mám tu nejlepší ženskou na světě a vezmu si ji."

Tehdy mi začalo docházet, že mým problémem nejsou tiky, ale můj postoj k těm tikům. Můj problém není to, že mě jiní nemají rádi, ale že já nemám rád je. Já jsem jim totiž byl nejspíše úplně lhostejný. Jelikož jsem jim však dával najevo, jak jimi pohrdám, pak mě neměli rádi. Jenže to byl až důsledek mého chování, ne jejich. Já byl mistr mindráků.
On mě přivedl ke knihám o Silvově metodě ovládání vědomí a k meditaci. Začal jsem se zabývat jen tím, co je teď. Ne tím, co bylo nebo by mělo být jinak. Já se těch tiků už nikdy nezbavím. Dal jsem do jejich léčení hodně peněz. Vyzkoušel jsem mnoho lékařů, léčitelů i šarlatánů. Mám nenávratné změny v mozku. To už nezměním.

Ale několik věcí dokážu změnit - své myšlenky, svůj obor vydělávání, své výdělky, své přátelé, své bydliště, svou ženu, své zaměstnance. To vše jsem také změnil. A v poslední době jen k lepšímu.

V roce 1988 jsem dostudoval a příští rok na podzim jsem se vrátil z vojenské služby. Dodnes se divím, jak je možné, že mě uznali schopného vojny. Nejspíš jsem měl být díky svým divokým pohybům nepřítelem těžko zaměřitelný.
Pár týdnů poté u nás došlo k převratu. Najednou se začaly objevovat různé knihy o marketingu, o podnikání, pozitivním myšlení, životopisy úspěšných lidí a jiná, do té doby zakázaná literatura. A já jsem ji začal hltat.

Také mě nebavilo být zaměstnaný. Jelikož jsem vystudoval obor nábytek, začal jsem v tomto oboru podnikat. V Havířově jsem zprivatizoval stolárnu. A přišel největší průšvih mého života. Bylo mi 29 let a měl jsem 3 miliony korun dluhů. Protože jsem byl hloupý, nedlužil jsem dodavatelům, ale státním institucím (finanční úřad, sociální a zdravotní pojišťovny). Tento dluh se zvýšil kvůli penále na 5 milionů. Také jsem podnikal jako fyzická osoba - OSVČ.
Bohužel v praxi jsem zjistil, že poučky profesorů z Ameriky o marketingu a o pozitivním myšlení u nás moc nefungují. Také jsem v 99 % knih četl, že úspěch souvisí s vírou v boha. Jenže co mají dělat ti lidé, kteří v boha nevěří? Oni tedy nemohou být úspěšní? Nechodit do kostela = recept na neúspěch? Chodit do kostela = recept na úspěch? Tento vzorec mi dodnes nějak nesedí.

V této dosti těžké době mě další známý ze školy, bývalý šéf potápěčů ze Zvolenu, seznámil s přímým prodejem. A tak jsem začal prodávat. Přes den jsem byl ve stolárně a večer jsem dělal podomního prodejce, abych měl na výplaty zaměstnanců.
Stolárnu jsem v roce 1995 musel prodat. Ale prodal jsem ji pod cenou, která by pokryla mé dluhy. Takže dluhy dále rostly, neboť penále za nezaplacené daně bylo větší, než jsem byl schopen vydělávat.

Byl jsem v začarovaném kruhu. Nové daně jsem už platil v řádném termínu. Finanční úřad je ale systematicky dával na úhradu penále z předchozího dluhu, a ne na tu novou daň, kterou jsem zaplatil. Takže jsem vlastně podle úředníků daně stále neplatil a nabíhalo mi další penále.

To byla strašná situace. Platíš a jde to někam jinam. Takže vlastně neplatíš a za to tě potrestáme.
Ale současně s tímto likvidačním systémem vůči malým státní úředníci tytéž dluhy (jen s více nulami) velkým firmám velkoryse odpouštěli. Nikomu bych to nepřál.

A to mě vlastně naučilo vydělávat peníze. Musel jsem. Musel jsem vydělávat mnohem více než dosud. Jinak bych šel sedět do vězení za dluhy. Nezaložil jsem s. r. o. Podnikal jsem jako fyzická osoba, takže jsem ručil celým svým majetkem. Dnes s odstupem se na to dívám tak, že jsem byl velice hloupý. Zpočátku jsem obviňoval svou účetní firmu, že mě nepřesvědčila, abych si založil s. r. o. Dnes už vím, že chyba nebyla na jejich straně. Ale že vše byla jen moje vina. To já sám jsem si našel takové účetní.
Tehdy jsem ale takto nepřemýšlel. Neměl jsem na přemýšlení ani moc času. Potřeboval jsem nutně vydělat asi 5 milionů korun a penále dále každým dnem rostlo.

Jenže jak vydělat peníze?
S finančním úřadem, sociálkou a zdravotní pojišťovnou jsem si dohodl splátkový kalendář. To slovo "dohodl" není přesné, protože k dohodě musí být dva. Oni mi nařídili, kolik musím platit. Já neměl na vybranou. Alespoň jsem věděl, jak na tom jsem. A věděl jsem, kolik musím vydělat a že se mohu zachránit, pokud budu pravidelně splácet.

A tak jsem několik let žil tak, že jsem musel každý měsíc splácet přes 60 tisíc korun. A teprve pak si koupit rohlíky. Nebylo to jednoduché.

Jenže jak vydělat peníze?
Stále stejná otázka. Stolařinou jsem se už nechtěl zabývat. Seznámil jsem se s formou přímého prodeje - MLM. I když na tento způsob podnikání většina lidí nadává, já na něj nedám dopustit. Díky němu jsem si mohl vytvořit systém, jak se zbavit dluhů.

Začal jsem prodávat pojistky. To je velmi těžký obor. Už slovo pojišťovák je totiž pro většinu lidí nadávka. Na společenském žebříčku důvěryhodnosti povolání je hned u politiků a prostitutek. Pokud nevěříte, poradím vám malý test. Chcete-li v kupé sedět sám, řekněte všem, že jste pojišťovák a máte u sebe smlouvy.
Měl jsem oproti ostatním obchodním zástupcům velkou nevýhodu už v tom, že do telefonu smrkám, popotahuji a chrochtám. Také mi trvalo roky, než jsem se naučil dívat lidem do očí. A přesto si myslím, že všechno jde, záleží jen na našem postoji.

A jaký byl můj začátek v přímém prodeji? V mé první firmě jsem vytvořil rekord. Měl jsem 59 neúspěchů za sebou. Vůbec nic jsem neprodal. Po měsíci jsme přijeli na školení. Na konci prvního dne se otevřely šampusy a začala volná debata. Ptali se nás, jak se nám dařilo. Když přišla řada na mě, řekl jsem, že jsem měl 59 prezentací. Šéfové byli nadšení:
"Perfektní! Postavte se, prosím. Podívejte se všichni na něj. To je frajer! Z něj si všichni vezměte příklad! 59 prezentací. To jsou včetně víkendů dvě prezentace denně. A jaké jste měl výsledky?"
"No, nic jsem neprodal. Měl jsem 59 neúspěchů."
"Nic? Ježíši, to je trouba. Sedněte si. Ne, z něj si neberte příklad!"

Byl jsem rekordman. Do té doby tam neměli takového troubu. A dnes, po několika letech, školím i tuto společnost. Tu, v níž jsem byl rekordmanem v neúspěších. Co se stalo? Změnil jsem se nějak zásadně? Jsem jiná osobnost? Pracuji více?
???

Ne. Nic z toho. Už tehdy jsem byl ten typ člověka, jehož americký psycholog maďarského původu Mihály Csíkszentmihályi nazval autotelická osobnost. Je to z řečtiny: auto = sám a teleos = cíl. Takoví lidé jsou sami sobě cílem. Jsou posedlí vlastní prací a nevzdávají se. I já jsem byl vždy přesvědčen, že dříve nebo později uspěji. Až později jsem však zjistil, že pracovitost a vytrvalost samy o sobě nestačí. Můžete se totiž udřít k smrti na nesprávných úkolech, pokud se nebudete umět dobře prodat nebo když nebudete mít vlohy pro danou práci.

Nejde o to, že jsem tehdy byl neúspěšný. To byl jen dočasný stav. Tehdy jsem neuměl dotahovat obchody do konce. Musel jsem se naučit požádat klienty o jejich peníze. Tedy to, co nazývám "instinkt zabijáka". Více o tom píši v knihách Stroj na peníze I a Stroj na peníze II.

Věnoval jsem prodeji spoustu času, ale neměl jsem výsledky. Pak jsem to zkusil u jiné společnosti a začalo se mi dařit. Začal jsem prodávat a najednou jsem byl mezi nejlepšími. Jenže stále jsem vydělával málo peněz.

Jak vydělat více peněz?
Ředitel firmy mě požádal, ať veřejně promluvím na semináři pro nové prodejce. Chtěl, abych je namotivoval. Délka mé řeči? Asi hodina.

Tak to byl pro mne šok. Mám tiky, funím, chrochtám. A já mám druhým říkat, jak se mají chovat? Mým životním problémem jsou mé tiky. Já je celý život skrýval. A nyní mám jít na pódium? Vždyť ve stresech se to ještě zhoršuje. Víte, jak se budu svíjet na pódiu? Navíc, jak mám mluvit do mikrofonu, a nefunět do něj? Vždyť já chrochtám i do telefonu.
Mám obavy mluvit před lidmi, i když s nimi mluvím sám z očí do očí. Celý život sleduji, jak mne lidé potají pozorují, když zjistí, že mám tiky. Na ten seminář mělo přijít přes 100 lidí. To je více než 200 očí, před kterými se zesměšním. Bylo mi 25 let a sebevědomí nikde. Holky mě nechtěly. Mluvím se silným ostravským přízvukem, obrovské dluhy, tiky.
A přesto to jde. Víte, co to bylo za utrpení, než jsem se poprvé postavil před lidi? Já jsem nebyl schopný mluvit s vlastní matkou bez toho, že bych se křivil.

Už ani nevím, kde se ve mně vzala ta síla, ale po asi pětihodinovém tréninku s maďarským spolumajitelem firmy a tlumočníkem jsem druhý den na základním semináři firmy opravdu vystoupil. Bylo to v Polském domě v Ostravě, jako předposlední řečník dne.
Předtím jsem v zákulisí dělal dřepy, abych se uklidnil. 5 minut před svým nástupem jsem dostal průjem. Připravenou vodu, aby mi nevyschlo v krku, mi vypil můj předřečník. A selhal mikrofon.

Největší šok však měl teprve přijít. Proč?
Protože ten mikrofon jsem vůbec nepotřeboval. Prostě jsem všechny ty lidi v sále přeřval. Hlas mi neselhal. Nikdo v publiku nevyrušoval. Nikdo se s nikým nebavil. Po celou dobu nikdo neodešel. Všichni mě poslouchali. O vodu jsem si prostě drze řekl v průběhu svého proslovu. Donesli jich hned několik. Každému mému vtipu se zasmáli. Na mé dotazy se hned hlásili a odpovídali tak, jak jsem očekával. A několikrát mě přerušili - potleskem.

Když jsem na konci přednášky mluvil o sobě a svých tikách, viděl jsem u několika lidí slzy. A když jsem skončil, cítil jsem se jako pánbůh.

To se mi ještě nestalo. Předtím jsem se cítil děsně a pak skvěle.
Ten pocit, že se mám postavit před lidi a hovořit k nim, byl hrozný. Největší utrpení to bylo poprvé. Strach a trému mám i dnes. Nyní jsou však menší. Takže jsem si na vlastní kůži otestoval snad jediný opravdu fungující způsob, jak se zbavit strachu z něčeho. Jedinou cestou je?
???
Prostě udělat to, z čeho máte strach.

Ale neměl jsem peníze.
Chvíli jsem se cítil jako bůh. Jenže nejchudší bůh na světě. Byl jsem bez peněz. Začal jsem školit pravidelně, ale nechtěli mně za to moc platit. Jako odměnu za své výsledky jsem dostal první velký "úplatek" - zájezd do Egypta. Bylo to perfektní. Ale jedna věc mi to kazila. Stále jsem musel myslet na to, že zatímco se válím u moře, prohlížím si pyramidy, doma na mě čekají dluhy.

Za půl roku jsem jel s toutéž firmou na Kanárské ostrovy. To jsem už měl v hlavě dilema, co dál, protože jsem nesouhlasil s některými kroky majitelů firmy. Před odjezdem jsem dostal nabídku pracovat pro jinou společnost, do níž přecházelo stále více prodejců z mé současné firmy.
Na pokojích se spalo po dvou. Byl jsem lichý do počtu, proto jsem spal sám. To bylo velké štěstí. Měl jsem totiž spoustu času na přemýšlení. Dluhy se za posledního půl roku nijak nezmenšily. Přemýšlel jsem, co dál. A tehdy, jedné červnové noci v roce 1995, ve 14. patře nad mořem, jsem se rozhodl, že s tou firmou skončím. Také jsem se rozhodl, že nejenže přejdu do jiné firmy, já přejdu do všech. Jak?
Tím, že napíšu knihu o MLM. Tak mohu vydělávat na celém odvětví, pokud si ji budou kupovat i lidé z jiných firem. Mělo to však jeden háček. Pokud si ji budou kupovat...
Nikdy předtím jsem nic pořádného nenapsal. Sloh a referáty ve škole jsem vždy nenáviděl. Přitom jsem musel prodat spoustu knih, abych dluhy alespoň snížil. Dost troufalý cíl pro člověka, který nikdy nedostal jedničku z češtiny. Ani v první třídě, kdy v prvním pololetí téměř všichni dostali velkou jedničku. Jsem dysgrafik.

Během léta 1995 jsem napsal knihu "Jak začít MLM, strašák nebo příležitost?"
Nehledal jsem vydavatele. Nemohl jsem žít jen z autorských práv. Potřeboval jsem hodně peněz. Potřeboval jsem proto i marži vydavatele.
Vydavatel na knize vydělá více peněz než autor, pokud je kniha úspěšná. Ale pokud je neúspěšná, pak vydavatel prodělá peníze i svůj čas a autor ztratí jen svůj čas. Vydavatel více prodělá, ale i vydělá. Vše závisí na tom, kolik se toho prodá nebo jestli se podaří sehnat nějaké sponzory. Měl jsem štěstí. Jak stará, tak i nová firma přispěly na vydání knihy. Já na to neměl peníze. Předem mi obě daly zálohu na nákup 1 000 kusů knihy a navíc zaplatily reklamu na obálce. Tím jsem zaplatil veškeré náklady na tisk. Náklad byl 10 000 ks. Zbývalo tedy prodat 8 000 knih.

A to byl další problém. Skoro nikdo tu knihu nechtěl!
Rozhodně ji nechtěli v knihkupectvích. Prý je moc tenká. Na počet stran zase moc drahá. Má divný název. Divný obsah. Je psaná moc jednoduše. Autora nikdo nezná a tak dál.
Za poslední peníze jsem jel na knižní veletrh v Olomouci. Měl jsem nejmenší stánek a v něm jednu jedinou knihu. Musel jsem tam být dost velká rarita. Jediný produkt, viditelné i slyšitelné tiky a totální neznalost knižního trhu. Veletrh trval tři dny.
Na večerním rautu po prvním dni se mi smáli, že tomu nerozumím. Měli pravdu. Vůbec jsem nerozuměl vydávání knih.
První den veletrhu jsem prodal asi pět knih náhodným zákazníkům. Jedna distribuční firma slíbila, že jeden balík vezme do komisního prodeje. Nic moc.
Odpoledne mi zavolal na mobil jeden pán z Brna, že by se chtěl setkat. Včera dostal od známých mou knihu a zaujala ho. Přečetl si ji ještě tu noc. V tiráži našel telefon a zavolal mi, že by jich chtěl více. Dohodli jsme se, že ten den večer za ním přijedu do Brna. Šokoval mě tím, že jich chtěl 10 000 se svou reklamou. Druhý den mi pak volal, že vše ještě jednou propočítal, a závazně jich objednal "jen" 6 000 a předem je zaplatil.
V tiskárně jsem objednal dalších 10 000 ks.

Následujících 13 let jsem už na žádný veletrh vystavovat nejel. Obcházel jsem knižní trh. A stejně jsem to pak dělal i s dalšími produkty. Tradiční trh obcházím. Hledám jiné cesty.
Zkoušel jsem nejlevnější malé inzeráty, například v Profitu. Tak jsem začal prodávat jednotlivcům i firmám v oboru přímého prodeje. Nejdříve po jednom kuse a často jich pak chtěli více. A některé firmy mou knihu začaly dávat do startovacího balíčku pro své distributory. Jedna společnost jich takto nakoupila 37 000 během 28 měsíců.

V knihkupectvích to vůbec nešlo, ale najednou se z této knihy stal můj hlavní zdroj příjmů. Tím, že jsem knihkupectví začal obcházet, se prodávala mnohem lépe a já měl vyšší marži. Jen v Čechách se jí asi za pět let prodalo přes sto tisíc. Během té doby jsem napsal tři další knihy.
Najednou mi také začali volat různí lidé, že by chtěli moje školení pro své firmy. Buď celé školení, nebo jen motivační přednášky.
Zjistil jsem, že jsem skvělý motivátor, že umím mluvit pro více lidí a že se jim to líbí. A také jsem zjistil, že motivace zvenčí funguje u naprosté většiny lidí jen krátkodobě, nebo dokonce vůbec. To bylo tragické poznání. Živím se motivací a přitom stále více poznávám, že motivace zvenčí u většiny lidí nefunguje. Ale funguje u velmi malé skupiny lidí.
Funguje to u těch, kteří mají silnou vnitřní motivaci. A to tak silnou, že tu vnější motivaci vlastně ani nepotřebují. To je dost paradoxní situace, nemyslíte?

Zajímavé přitom je, že obě skupiny lidí, tedy ti, u kterých motivace zvenčí nefunguje, i ti, u kterých ano, tu vnější motivaci vyžadují zhruba stejně. Ale lidé s velkou vnitřní motivací ji už v sobě mají. Začalo mě zajímat, jak tyto lidi najít. Je na to nějaký postup? Až po několika letech jsem ho našel. Ale tehdy jsem s tímto názorem začal mít potíže, jelikož neustále kolem mě byli a jsou lidé, kteří tvrdí, že motivace zvenčí je rozhodující. Stále slýchávám: motivujme, motivujte, motivuj. Já naopak tvrdím, že rozhoduje jen vnitřní motivace. A pokud ji člověk nemá sám v sobě, tak je úplně zbytečné se mu věnovat. Protože motivace zvenčí je trvalá asi jako smrad. Vyvětráš a zmizí.

V té době jsem už věděl, že pro úspěch je nejdůležitější osobní postoj. Dále schopnost ovlivňovat sebe i jiné lidi a to, co nazývám "instinkt zabijáka". Také jsem chtěl dokázat, že to, co školím, opravdu funguje v praxi. A tak jsem potřeboval nějakou laboratoř, kde bych všechno otestoval. Proto jsem založil společnost TAXUS International.

Začal jsem s potravinovými doplňky. Proč? Protože jsem s nimi měl zkušenosti. Ale neměl jsem nad nimi kontrolu. Dovážel jsem je přes zprostředkovatele z Rakouska a USA. Ti mě nutili k pravidelným a dost vysokým odběrům bez ohledu na to, zda jsem je prodal, nebo ne. A tak jsem dál hledal vhodný produkt.
Po večerech jsem stále studoval vše, co nějak souvisí s osobním rozvojem, psychologií, marketingem atd. Firmu jsem s obtížemi (stále staré dluhy) rozšířil na Slovensko a do Maďarska.

V roce 2002 jsem se přestěhoval do Prahy. Začal jsem se zabývat i jinými způsoby podnikání nežli jen síťovým prodejem. Stále mně však přímý marketing ve všech formách velice přitahuje.
Manželka je jazykově velmi nadaná a já jsem stále studoval, jak funguje lidský mozek a jak ho ovlivnit. Společně jsme během deseti měsíců vytvořili Revoluční angličtinu TAXUS LearningR. Ve čtvrtek 13. 5. 2004 (a pak že 13 je nešťastné číslo!) jsem přivezl z Bratislavy prvních 100 ks. Přestal jsem na několik let školit a věnoval jsem se jen Revoluční angličtině a němčině.
Zpočátku jsme denně prodávali 1-2 kusy přímým prodejem a hledali jsme způsoby, jak jich prodávat více. Testovali jsme je a prodeje rychle rostly. Během jednoho roku jsem byl bez dluhů.
Koncem roku 2004 to byla úplně neznámá novinka. A za dva roky jsme pouze v Čechách prodali 17 tisíc kompletů Revoluční angličtiny a němčiny. Dnes se už prodává v několika zemích a vytvořili jsme i další a lepší verze podle toho, jak postupuje vývoj a naše poznání. Dnes prodáváme pod obchodním názvem Chytrá angličtina zásadně vylepšenou verzi. Jsem přesvědčený, že kromě odstěhování se do ciziny nebo k cizinci domů není lepší metoda, jak se naučit cizí jazyk.

V jednom kompletu Revoluční angličtiny bylo zpočátku 12 CD. Když sečteme všechna CD, tak jsme jich prodali za dva a půl roku asi 200 000 jen v Čechách a celkově asi půl milionu kusů za čtyři roky. U jediného produktu. Přitom každé CD stojí asi 500 českých korun. První čtyři roky jsme vůbec nemuseli dávat slevy.

Kromě jazykového vzdělávání jsem už od převratu stále studoval marketing a psychologii. Tak jsem to spojil v marketingovou psychologii. Poznatky ze svých marketingových aktivit jsem si vyhodnocoval. Miluji testování nových věcí v praxi. Všechno, co se osvědčilo, ale i to, co se neosvědčilo, jsem shrnul ve vzdělávacím videoprogramu do počítače s názvem Instinkt zabijáka. To je návod, jak uspět v podnikání. A tento návod popírá řadu tradičních obchodních postupů. Další informace najdete na http://www.instinktzabijaka.cz nebo http://www.instinktzabijaka.sk.

Některým lidem se nelíbí název Instinkt zabijáka. Připadá jim moc brutální. Ale o tom to je. Život přece není spravedlivý. A pokud si to proto někdo nekoupí, nevadí. Já jsem na odmítavé reakce zvyklý už od dětství. Důležité pro mne však je, aby ti, co si ho koupili, byli spokojeni.
Myslím si, že většinou jsou, neboť se mě ptají, kdy natočím další díly.

Vzpomínám si, že mě každý odrazoval. Ptali se mě:
"Co chystáš? Angličtinu? Zbláznil ses? Toho už je na trhu tolik!"
Ale přesto jsme uspěli. Udělali jsme to totiž jinak než konkurence. To samé bylo v případě školení do počítače. Taky nám říkali, že nemáme šanci uspět. Totéž jsem zažil se svou první knihou.

Jde to. Já jsem si řekl, že uspěji bez ohledu na to, že mám Touretteův syndrom a tiky. Bez ohledu na meningitidu, skoliózu, že jsem podceňovaný, škaredý a plešatý. Bez ohledu na to, že neumím správně česky, píši knihy a veřejně přednáším.
Zamyslete se, když jsem to dokázal já, pak to musíte dokázat i vy. Já jsem měl mnohem horší startovní pozici než většina lidí.
Z vlastní zkušenosti dobře vím, že je mnohem pohodlnější a jednodušší nadávat na ty, kteří úspěchu dosáhli, než se o úspěch sám postarat. Mně to trvalo dlouhé roky.

Vím, o čem zde píši. Mohu srovnávat. Vím, jaké je to být dole i nahoře. Když jste dole, lidé vás neposlouchají. Když jste nahoře, za vaše názory vám dokonce platí. A věřte mi, že nahoře se taky mnohem lépe dýchá.

PS: omlouvám se pokud nebudu schopen reagovat na vaše odpovědi. Můj čas je limitován.

Pavlína Radová
Příspěvky: 164
Registrován: sob 06. lis 2010 22:50:03

Re: Ivo Toman - můj životní příběh

Příspěvek od Pavlína Radová » ned 05. pro 2010 0:48:59

Ivo, díky.

Gabka A.
Příspěvky: 2
Registrován: pát 25. úno 2011 10:08:25

Re: Ivo Toman - můj životní příběh

Příspěvek od Gabka A. » pát 25. úno 2011 14:11:09

Pane Ivo,
napsal jste tento příběh úžasně, při jeho čtení jsem se smála a plakala zároveň...Měla jsem možnost Vás jednou potkat na setkání ve Faustově domě, také pocházím z Karviné a můj syn Jakub -11 let chodil také na ZŠ Prameny, nyní již navštěvuje jinou...Asi si mně pamatovat nebudete, ale to je vcelku jedno ;) , každopádně jsem Vám chtěla moc poděkovat, pže vy jste pro mně živoucí důkaz toho, jak důležitá je psychika a prostředí, ve kterém člověk vyrůstá pro další vývoj pro lidičky s TS. Hluboce před Vámi smekám a moc Vám fandím. Gabka A.

asi
Příspěvky: 40
Registrován: sob 04. pro 2010 17:44:04

Re: Ivo Toman - můj životní příběh

Příspěvek od asi » pát 25. úno 2011 16:20:13

Jé Gabko, ten svět je malý :lol: Já pocházím taky z Karviné a na škole Prameny můj brácha kdysi krátce učil :lol: ještě za hluboké totality :lol:

Odpovědět