Příběh mého syna!

podělte se s námi o váš životní příběh
Odpovědět
irena
Příspěvky: 28
Registrován: ned 07. lis 2010 17:24:19
Bydliště: Olomoucký kraj

Příběh mého syna!

Příspěvek od irena » stř 10. lis 2010 0:20:35

Dobrý večer!
Přečetla jsem si Vaše příběhy a tekly mi při čtení slzy.Tak i já Vám musím napsat příběh mého skoro sedmnáctiletého syna Michala. Jako malé dítě měl vývoj normální, až na to, že nechtěl chodit, ale válel sudy. Byl takový přeborník, že tak jak lidi chodí, tak se rychle kutálel a přes práh vždycky zvedl hlavu, aby se neuhodil. Plínky nosil do dvou a třičtvrtě roku, vlastně než se nám narodila dcera.
Ale nejlepší sranda byla s dudlíkama. Až teď si uvědomuju, že to všechno mohlo souviset s tikama.Dudlíků musel mít
vždycky pět. V každé ruce dva a pátý v puse. Když se mu nějaký ztratil, tak byl veliký řev.Musela jsem mít vždycky nějaký do zásoby.
Ovšem taky bylo zvláštní, že i když některé věci měl opožděné, rychle to dohnal. Např. chodil až v patnácti měsících,
ale když se rozchodil, tak vůbec už nepadal, jako jiné děti. A hned začal utíkat.
Když byl malý, byl strašně hyperaktivní. Měli jsme všechny kliky na oknech otočené, aby si neotevřel okno, ubrusy jsme museli sundat, potahy na gauči taky, protože pořád lítal a skákal. Lucinka nemohla být chvíli bez dohledu, protože ji jako miminko pořád zlobil. Když měl čtyři roky, začal dělat divné věci. Olizoval stěnu, očichával ji a když s dědečkem pracoval na zahradě a sbíral klacky, tak nejprve každý očichal a pak jej hodil do koleček. Když jsme byli na procházce, tak vždycky
utíkal, dřepl a vstal. Tak to pořád opakoval. Šli jsme k obvodnímu lékaři a ten nás poslal rovnou k paní doktorce.Je to psychiatrička a jsme u ní pořád. Ta mi ihned řekla diagnózu, tak nás ani nenapadlo, že s touto nemoci mají jiné děti
potíže, protože o ní nevědí. Ve školce měl problémy, protože dětem strkal ruce do polévky, začal vydávat i různé zvuky.Jindy zase chodil a rovnal všechny papuče a ovladače od televize. Manžel se díval, dal si ovladač na stůl a než
se otočil, byl ovladač srovnaný na televizy. Někdy jsme nevěděli, jestli se máme smát a nebo brečet. Do první třídy dostal odklad. Byl nadprůměrně inteligentní, ale nevydržel být v klidu a soustředit se.To je myslím největší problém všech dětí sTS, že se nedokáží soustředit ve škole. To jsem slýchávala celou základní školu.Michal je ve svém světě a nedává pozor.Když měl šest let, pořídili jsme si psa dalmatina. Je to náš miláček a Michal ho měl jako psychoterapii a vlastně i celá naše rodina.Později jsme jezdili na koně i s dcerou Luckou. Koně mu dělali dobře.Děti se učily různé akrobatické prvky, což se Michalovi líbilo.Byl vždycky drobný, rychlý a s dospělýma si vždycky dobře rozumněl. Víc než s dětma. To byl taky kámen úrazu. Od malička se mu děti ve třídě posmívaly.Neměl žádně kamarády. V šesté třídě jsme byli v pedagogicko-psychologické poradně kvůli dyslexiím. Tak nakonec jsme se dozvěděli, že je dyslektik, dysgrafik, dyskalkulik a ještě, že nemá vyvinutou motoriku a má se učit kreslit. Měli jsme pořídit dětské omalovánky a měl se učit kreslit kolečka, rovné čáry a překreslovat v sítích. Naučit se zmenšovat a zvětšovat obrázky. Proč o tom píšu. Do dvou měsíců jsme přestali kreslit do sítě, protože začal sám kreslit obrázky z komiksů. Ale tak precizně,
že je kreslil se všemi detaily.Hleděli jsme. Později začal taky rybařit, lepit modely letadel, sbírat známky a asi od dvanácti let se vážně začal zajímat o myslivost a lovecký psy.Což je jeho největší vášeň, která mu myslím vydrží až do důchodu.Ve škole seděl vždycky sám, četl si časopisy o myslivosti a nebo si kreslil. To ostatním vadilo a tak mu jednu chvíli nadávali, že je pes a nebo jelen. Protože byl hodný a později se i zklidnil, tak že už nebyl hyperaktivní, hodně se bavíval s učitelkama o psech, přírodě a myslivosti.Dokonce jeden učitel byl myslivec, tak spolu hodně kamarádili a později jeho syn učil Michala v mysliveckým kroužku, kde taky troubil myslivecký famfáry.Měl tolik zájmů, že se i tiky zlepšily a kolem třináctýho roku jsme přestali chodit do poradny.Vydrželo to asi rok.Když nastoupil
do osmé třídy, začal mít deprese.Měl pocit, že mě chce zabít nožem, ale do toho brečel, že to udělat nechce.V té době byl bez léků. Zapomněla jsem úplně napsat, že užíval jednu dobu Ritalin, ale nejvíc mu zabíral Thiapridal. Ten jsem mu vždycky na prázdniny vysazovala a bral ho jen, když chodil do školy.
Takže když nastoupil do osmé třídy, úplně se zhroutil a já skoro taky, protože když vidíte skoro patnáctiletýho syna jak vám brečí, tak to myslím složí každýho. Šli jsme znovu za paní doktorkou, která mi hned řekla, že má obsedantně kompulsivní chorobu, která úzce souvisí s LMD a TS. Takže znovu jsme dostali zase jiné léky, nechodil skoro měsíc do školy a nejprve jsme chodily každý týden na kontroly, později jednou za čtrnáct dní a později jednou za měsíc.
Nyní už jednou za půl roku a nebo jak je třeba.Začaly starosti.Museli jsme před ním schovat všechny nože. Tehdy již dvanáctiletá Lucka s ním nechtěla být o samotě, protože se bála. Bral na ni nůž, nůžky, škrtil ji. Tedy ne doopravdy, ale měl nutkavé chování, že to musí udělat. A když jsme nebyli doma my s manželem, tak to dělal sestře. A je to hrozný pocit, když se bojíte své děti nechat o samotě. Pořád všechno kontroloval, třikrát se vracel než odešel do školy jestli zavřel dveře...apod.Odchody do školy dostala na starosti Lucka, protože Michal nesměl nic kontrolovat.My s manželem chodíme do práce.Ale později jsme to všechno zvládli. Má štěstí, že nikdy neměl problémy s lékama, všechny dobře zabraly.Teď bere jen dva.Jeden má na soustředění se ve škole a zklidnění tiků a druhý na obsese.Doktorka říkala, že léky na obsese musí brát asi tři roky.Později se přehoupla osmá třída.V té době mu dělali děcka ve třídě docela peklo, ale musel to zvládnout, protože
s TS bude bojovat celý život.O to víc se začal zajímat o les a dostal druhýho psa jezevčíka.Můj bratr je taky myslivec a vášnivý kynolog. Má chovnou stanici jezevčíků, tak Michala přivedl k myslivosti.Má kamarády myslivce a to jsou samý doktoři, inženýři, učitelé. Se svým psem zvládl všechny možný lovecký zkoušky a za každej pohár máme ohromnou radost.V deváté třídě měl průměr 2.3 , není to nic moc, ale má takový zájem o ten les, že jsme do toho šli a přihlásili ho na dvě střední a jeden učňák.Nakonec, a to asi proto, že děcka nedělali přijímačky, se dostal. Celá rodina a hlavně Michal, jsme měli radost. Nyní je tedy v prváku a dojíždí asi 180 km na internát.První týden nechtěl vůbec odjet do školy.Brečel mi doma, že nikam nepůjde a chvílema jsem měla pocit, že se mu vrací obsedantní porucha.Přišel druhý týden, třetí a teď se to už zlepšilo.Nemá ještě vyhráno, protože všichni hrozí státními maturitami.Ale já a můj manžel máme dobrý pocit z toho,že jsme pro něj udělali maximum a jestli to nezvládně,tak
se na něj nebudeme zlobit.Všichni, kdo ho zná, mu drží palce, protože je to velice hodný kluk a tu přírodu,les a své
dva psy velice miluje.Doufám, že jsem Vás nenudila, ale za ten jeho krátký život se toho stalo tolik,že to jde těžko napsat v pár řádcích.Držím palce Michalovi a všem dětem a lidem, kteří trpí touto nemocí.Nikdo, kdo to nezažil, nemůže pochopit, co se v těch hlavičkách děje.Co tam musí být strachu, obav a zklamání z lidí.
Tak ještě jednou hodně štěstí a hlavně Tobě Andreo, ať Vám to s Filipem vyjde.Já jsem velice ráda, že náš Michal nenadává a ty tiky má už docela mírné.

Uživatelský avatar
Andrea
Příspěvky: 137
Registrován: čtv 04. lis 2010 17:48:02
Bydliště: Severní Morava

Re: Příběh mého syna!

Příspěvek od Andrea » stř 10. lis 2010 9:03:23

Milá Ireno,
držím mladému palce, aby školu zvládl. Veliké plus je, že dělá to co jej baví. Zvládáte to skvěle. Je strašně fajn, že se mám od koho učit. Díky za příběh. A.

Pavlína Radová
Příspěvky: 164
Registrován: sob 06. lis 2010 22:50:03

Re: Příběh mého syna!

Příspěvek od Pavlína Radová » sob 13. lis 2010 12:36:03

Díky za příběh. V každém jednotlivém příběhu najdu střípek, který zapadá do mozaiky příběhů mých synů. To očichávání taky znám. Jeden čas jsme říkali Šimonovi Mr. Dior. Dodnes vše hodnotí na základě smyslových vjemů. Vnímá věci, které jsou pro mě nepochopitelné, nemá to žádný důvod. Souvisí to s tím, jak psal p. Vydra o daleko širším spektru vnímání.
Střední školu budeme volit letos u toho nejmladšího a mám z toho hrůzui. Starší bráchové museli měnit školy. Kryštof naštěstí jen jednu, Šimon je na třetí a to soukromém učňáku i přes svoji nadprůměrnou inteligenci. A to už začínám skoro stříhat metr. My jako rodiče nebo aspoň já jsem musela strašně slevit ze svých nároků na ně. IQ nestačí. To je na konci všech symptomů TS. Není už tolik sil jako jsem měla na toho prvního vymodlenýho chlapečka. Nevím sama, zda je to vždy mínus. Někdy méně znamená více. Držím všem palce.

Uživatelský avatar
Lda
Administrátor
Příspěvky: 87
Registrován: sob 28. srp 2010 12:02:55
Kontaktovat uživatele:

Re: Příběh mého syna!

Příspěvek od Lda » sob 13. lis 2010 17:21:23

No tak to je legracni... ja osobne taky ocichavam veci a kdyz jdu treba od auta do prace nebo z domu tak 3-5x se vracim ke dverim a kontroluju jestli je vse zamceno. Jsem si rikal, ze jsem asi moc opatrnej.

Mno a ted zjistuju, ze to je asi taky TS... hmm :)

Jinak Irenko krasny pribeh. Dekuji :)
Ladislav Vydra - administrátor webu
www.ladislavvydra.com

Uživatelský avatar
Andrea
Příspěvky: 137
Registrován: čtv 04. lis 2010 17:48:02
Bydliště: Severní Morava

Re: Příběh mého syna!

Příspěvek od Andrea » sob 13. lis 2010 21:59:25

Já teda nemám TS a taky všecko očichávám. :oops: I můj muž, i dcerka, která je zdravá. Ne teda nějak extrémně ale prostě buď "prověřujeme" nebo se nám vůně líbí...
Je teda fakt, že já mám extrémně vyvinutý čich, hlavně od doby co jsem byla těhotná. V jiném stavu bych se uplatnila hledáním drog na celnici. A dodnes spoustu věcí vnímám právě nosem... Mám úchylku. Chodím do papírnictví a knihkupectví a vyloženě si užívám tu vůni papíru a knih. Tak snad to není na nějakou diagnozu...ehm...

Jinak paní Radová sřední školy se také moc bojím. Právě už toho, že se mu pomalu ale jistě zhoršuje prospěch, takže výběr bude omezen a taky, protože se bojím, že bude předmětem posměchu těm, kteří jej neznají. Tady na ZŠ máme opravdu štěstí. Jak na učitele, tak na děti. Jeho zdraví i deváťáci. Prostě jej znají všichni. Někteří občas pronesou nějakou hloupou poznámku, ale právě holky z vyšších tříd se na něj usmívají a zdraví ho a oslovují jménem. Hodně pomohla i jeho asistentka. Nevím jak zvládneme ten přechod do jiného, neznámého prostředí. Znova vysvětlovat, znova ho hlídat...uff... už jsem i zvažovala nějaké dálkové studium nebo tak...ale nevím, zda to je možné. A taky uvidíme v jakém stavu bude za dva roky. Nicméně na Vás myslím a držím palce, aby volba byla šťastná a hlavně, aby se klukům ulevilo co nejvíc od problémů, které mají.

Pavlína Radová
Příspěvky: 164
Registrován: sob 06. lis 2010 22:50:03

Re: Příběh mého syna!

Příspěvek od Pavlína Radová » sob 13. lis 2010 23:07:18

Pan profesor Růžička mi vysvětloval, že koukneme - li se do rodinných anamnéz, nemusíme najít hned TS, ale různé odchylky např. nutkavé kontrolování věcí, "komínkování" prádla, úzkostný pořádek.....a to se nějak pomíchá nebo nastartuje či přeteče pohár a je tu TS. Vše co je mimo normu, je divné, někdy se to ale zvrtne až moc, a pak máme doma tureťáčky.

irena
Příspěvky: 28
Registrován: ned 07. lis 2010 17:24:19
Bydliště: Olomoucký kraj

Re: Příběh mého syna!

Příspěvek od irena » ned 14. lis 2010 11:09:43

Michal má to kontrolování po mém manželovi,ten je na pořádek dosti pedant a kontroluje zamčené dveře i třikrát a TS určitě nemá.Ptala jsem se na to doktorky a ta mi řekla, že mezi kontrolováním a obsesí je strašně malá hranice než do toho může člověk spadnout.A obsese má určitě i můj otec.Máma říkala, že doma pořád skládá utěrky.Vedu obchod s potavinami a táta přijde za mnou a rovná mi sklinky a plechovky v regále.Už máme z toho srandu a říkáme, že víme pokom je náš Michal.Ale když byl mladej,nikdy to nedělal, to až teď, když je v důchodě.
No a té střední školy se bojíme taky.Teď se mu tiky zhoršily,ale to je tím,že ve škole se snaží soustředit a nezklamat nás a doma to prostě spustí,aby si odpočinul.Když to nepůjde,tak půjde na učňák a školu si může dodělat dálkově,až bude připravenej.Když nejde o život, tak jde o ..... .Udělali jsme vše,co se dalo a teď už to je na něm.

Katka
Příspěvky: 1
Registrován: sob 13. lis 2010 11:09:32

Re: Příběh mého syna!

Příspěvek od Katka » ned 14. lis 2010 12:10:28

Ahoj,
u nás jsem na TS přišla díky jednomu diskuznímu foru,kde mi hodně poradila i tady Andrea.Máme diagnózu potvtrzenou od loňského ledna.U nás to začalo nejdřív vokálníma projevama.Potom se hodně rychle přidaly i motorické tiky.V nemocnici jsem odmítla podávat Kubovi (včera Vám tu psal,byl strašně šťastnej,že našel nějakou stránku,kde ví,že tu nemoc nemá jedinej)léky.Doktorka se tvářila,jako bych mu chtěla ublížit.Já jsem se napřed ptala doktora Fialy,jestli je braní léků nutné.Napsal,že pokud zvládá běžné denní povinosti,tak ne.Takže se mi nechce rvát do 25 kilového drobka rvát hafo chemie.Taky jsme zkoušeli alternativní léčbu JOALISEM,včetně kapek na výzkum TS.Někdy to bylo lepší,jindy horší.Takže závěr? Fakt nevím.Během minulého týdne se mu ale tiky zhoršily takovým způsobem,že vážně začínám uvažovat o těch lécích.Trvá třeba 5 minut,než vůbec promluví,protože se napřed musí vycukat rukama,nohama,krkem.Šije s sebou jako čert.Jsem ráda,že si budu mít kam jít vylít dušičku. :cry:

Verča
Příspěvky: 5
Registrován: stř 15. čer 2011 7:36:02

Re: Příběh mého syna!

Příspěvek od Verča » stř 15. čer 2011 11:44:18

Jo tak s tím očicháváním to mám taky, hlavně u jídla. A pak to jídlo může vypadat, jak chce, tak když mi nevoní, ani na něj nesáhnu. :)
Ale jak jste psala o těch nutkavých pocitech, že syn musí někoho bodnout nebo uškrtit, úplně mě zamrazilo. Já mám totiž v podstatě to samé. S někým se bavím, držím nůž v ruce a něco krájím a najednou mi do hlavy vleze úplně živá představa "co kdybych ho bodla". Nebo jedu v autě, naproti mě jede jiné auto a mně najednou napadne "co kdybych strhla volant a nabourala se". Ty představy nejsou nijak silné, dokážu je kontrolovat a ještě nikdy jsem je ani náznakem neuskutečnila, ale dost mě to děsí. Děsím samu sebe, že takhle přemýšlím, už jsem si i říkala, jestli nejsem nějaký psychopat, ale moc dobře vím, že tohle prostě udělat nesmím, že jsou to jen hloupé představy. Čím víc tady čtu různých příběhů, tím víc mi do sebe zapadají střípky toho mého...

Odpovědět